Barvy slunce
Moje nohy ztěžka dopadají na trávu a zase se ve vteřině zvedají, aby tam vzápětí mohly dopadnout znovu. Hrudník se mi rychle zvedá a klesá a já nemohu popadnout dech. Ano, běžím. A nebo spíše utíkám. Mé nohy jsou čím dál víc těžší a i když nechci, zpomaluji. V hrudníku mě pálí obrovský oheň a já se toužím napít, abych ho uhasila. Nezastavím se ale a běžím dál. Mám nutkání se ohlédnout. Neudělám to však a místo toho zatočím za roh. Probíhám okolo krámku s potravinami, kde teď v noci nikdo není a zastavím se až u lavičky před řekou.
Dám si ruce v bok a přerývavě oddechuji. Utekla jsem dost daleko a nebo to nestačí? Ptám se sama sebe. Na další běh už ale nemám sílu a tak se posadím na černou lavičku a zrak upřu na tekoucí řeku.
Teprve v tu chvíli mi dojde, co se stalo a proč jsem vlastně utekla. Vybavím si jeho ruce na svém těle a otřesu se. Pak se rozpláču. Chci vzpomínky na tuto noc navždy vymazat... A nebo ne. Chci vymazat celou tuhle noc, aby bylo zase včera. Všechno bych změnila a udělala jinak a tady bych nebyla... Předtím mi přišlo jako skvělý nápad jít s tím chlápkem ze samoobsluhy pozdě večer ven, ale teď už to tak skvělý nápad není. Byl to hrozný nápad...
Nevím, jak dlouho sedím na lavičce a nechám zimní vítr prostupovat mé tělo, ale asi dost dlouho. Když mi pak dojdou slzy, jsem prázdná. Necítím v sobě nic než černou díru, ve které se topím. Můj život je zničený, tak proč se snažit? Takhle můj milostný život - a vůbec život, vypadat neměl. Zničila jsem ho a nedokážu s tím žít. Je to jako bych byla bílý papír, který někdo počmáral černým fixem. Nejde to vrátit zpátky. Nikdy.
Náhle je všechno tak černé a tmavé. Jsem zamotaná uvnitř toho všeho a nevidím žádné řešení.
Vstanu. Udělám pár kroků k okraji řeky. Zadívám se dolů. Kdybych skočila, bylo by všechno lepší, no ne? A tak udělám ještě krok. Jsem kousíček od toho spadnout dolů... Ještě o milimetr posunout nohu a...
Náhle se zarazím. Na obloze se začínají objevovat první sluneční paprsky a pak se pomalu vyhoupává celé slunce. Je červené a rozespalé z nočního spánku, ale pomalu se probouzí. Hlavou mi prolétne vzpomínka. Když byl ještě na živu dědeček, chodívali jsme se spolu dívat na východy slunce. Vždycky jsme si před tím koupili v potravinách housku a pak sledovali slunce vyhoupávající se z pod mraků. Byla to naše tradice a já jí milovala, Milovala jsem dědu. Vždycky při východech slunce říkal: ,,Je to tak nádherné, viď, Beruško? Je tu nový den a nová příležitost začít znovu nebo napravit své chyby. Slunce, příroda nebo někdo tam nahoře, ti zase dává tenhle nový den, aby sis ho užila a protože tě má rád. Já tě mám rád. Nejsi sama. Nikdy prosím nezahazuj příležitost, kterou ti dá nový den, slibuješ?" A já mu to vždycky slíbila.
Ty slova se mi teď přehrají v hlavě jako básnička naučená nazpaměť. Najednou už mi všechno nepřipadá tak tmavé a bez řešení. Náhle vidím barvy... Ne jenom barvy slunce na obloze, ale barvy v mém srdci, které mi ukázaly řešení. Řešením je jít dál, dodržet slib dědečkovi a poslouchat ty barvy v mém srdci.
Otočím se a pomalým krokem mířím domů.
Jednou to bude dobré. Jednou ano...
Jednou to bude dobré. Jednou ano...